Na legendárního diskaře Imricha Bugára, který náhle odešel z tohoto světa 8. dubna 2026, vzpomínali po posledním rozloučení mnozí, s nimiž sdílel sportovní i osobní cestu. Svá slova připojili například Barbora Špotáková, Jan Železný, Roman Šebrle, Ondřej Synek, Libor Jiroušek, Tomáš Bártek či Štěpán Škorpil.

Jejich vzpomínky odkrývají člověka, který dokázal rozdávat radost, humor a klid. A zanechal nesmazatelnou stopu v českém sportu i v Dukle Praha.

Jan Železný, trojnásobný olympijský vítěz a světový rekordman v hodu oštěpem:

Byl to super chlap. Nikdy nezkazil žádnou srandu. A taky jsem ho nikdy neviděl nijak zvlášť naštvaného. Uměl potlačovat negativní emoce, šířil hlavně ty pozitivní. Když jsme se potkali, byl jsem mladý, on na vrcholu. Na soustředěních mě coby oštěpaře vzali mezi sebe. Úplně normálně. I na závodech to bylo skvělé. Imrich měl rád víno. Zazávodilo se a pak se sedělo. Byla tam tehdy super vrhačská parta. A Bugi v ní měl své pevné místo. Nádherně všechno tmelil. S Gejzou Valentem byli tehdy na vrcholu diskařské kariéry, uměli přinést pozitivní atmosféru. Byla to parta lidí, kteří si hodně přáli.

Na mistrovství světa v Římě 1987 jsem vzal tašku a přes bránu pašoval víno, které měl tak rád. Bylo krabicové, ale na tehdejší poměry drahé, ale velmi dobré. Pak se sedělo, povídalo, panovala uvolněná atmosféra. Všichni jsme chtěli něco dokázat, ale zároveň jsme uměli žít – hezky žít, v rámci pravidel. Tehdy nás do zahraničí moc pouštět nechtěli, o to víc si člověk vážil každé společné chvíle. Rád na ty časy vzpomínám. Bugy byl vždycky v pohodě.

Jeho úmrtí mě velmi zaskočilo. Každý máme nějaké problémy. Naposledy jsme se viděli na vyhlášení legend. Dal si zelenou, chvilku jsme se bavili, připadalo mi, že je v pohodě.

Odešel příliš brzy. Bohužel.

Barbora Špotáková, dvojnásobná olympijská vítězka a světová rekordmanka v hodu oštěpem:

Měla jsem hrozně ráda jeho historky. Byl výborný vypravěč. Poštěstilo se mi s ním dlouho posedět v Českém domě po olympiádě v Londýně. Měli jsme čas, nikam nespěchali, a on dával jednu příhodu za druhou. Nejčastěji s Ludvou Daňkem, což pro nás mladší byl už takový „pravěk“ atletiky. Jenže on to uměl podat tak nádherně, že jste měli pocit, jako byste byli u toho.

Byl i skvělý parťák na besedy. Mrzí mě, že už se ho na žádné další příběhy nezeptám. Měl rád víno, pivo tolik ne. A právě Ludva mu říkával, že když na něj něco leze, musí pít svařák. Nakazoval mu zkrátka lidovou medicínu.

Pro mě byl Bugi laskavý obr. Jsem ráda, že ho Česká televize vytáhla i do StarDance. Byl famózní a připomněl se mladší generaci, která ho třeba tolik neznala.

Jeho náhlé úmrtí mě zasáhlo. Vždycky přál a fandil českým atletům, zvlášť vrhačům. Věděla jsem, že má určité zdravotní peripetie, ale že to přijde takhle rychle, to jsem nečekala. Když jsem ho viděla v prosinci na vyhlášení Sportovce roku, kde vstoupil do Síně slávy českého sportu, vůbec by mě nenapadlo, že je to naposledy. Jsem ráda, že stihl vstoupit mezi legendy, než přišla tahle smutná chvíle.

Někdy jeho historky sama přidávám k dobru. Už se bohužel nepovede, aby přidal další. Není to tak dávno, co se těšil na důchod. Nepůsobil jako člověk, který má zdravotní problémy, a hlavně to na sobě nedával znát.

Je to moc brzo.

Roman Šebrle, olympijský vítěz v desetiboji:

Imrich, když bylo potřeba, tak všechno zařídil. Pro něho nebylo nic problém. Pořád měl dobrou náladu. A ty jeho historky… Mám jednu velmi krásnou, ale ta je nepublikovatelná. Nechám si ji raději pro sebe.

Jeho úmrtí mě zaskočilo. Nedávno šel do důchodu a nic nenasvědčovalo tomu, že by něco bylo špatně. Je to bolestivé.

Ondřej Synek, pětinásobný mistr světa a držitel tří olympijských medailí ve veslování:

Hrozně se mi líbilo, jak fandil všem sportovcům, nebyl to žádný závistivý člověk. Sport a Duklu měl v srdci. Potkal jsem ho nejen jako sportovec, ale i jako spolupracovník a kolega v práci. Když jsem nastoupil na pozici šéftrenéra v Dukle, byl Bugy šéf zahraničního oddělení. Jednou jsme se trochu chytli kvůli nějaké blbosti, ale ve vztahu nám to velmi pomohlo. Vzduch se vyčistil, od té doby mezi námi byly už jen úsměvy a dobrá nálada.

Libor Jiroušek, několikanásobný mistr světa v parašutismu, nyní vedoucí trenér ASO Prostějov:

Když jsem se v roce 2022 stal šéftrenérem Dukly Prostějov, začal jsem se víc potkávat s lidmi z Dukly. A jedna z prvních zkušeností, na kterou nikdy nezapomenu, byla moje úplně první zahraniční cesta… respektive její vyúčtování.

Přišel jsem na zahraniční oddělení (Bugár pracoval v referátu zahraničních styků – pozn.), položil papíry na stůl – a proti mně seděl Imrich. Podíval se na to, zvedl obočí a s tím svým typickým klidem pronesl: „Nooo… takhle by to nešlo.“

Já se okamžitě začal omlouvat, že jsem fakt dělal, co jsem mohl, ale že mám po dvaceti letech skákání z letadla hlavu tak vyfoukanou, že bude muset přepnout do módu maximální trpělivost.

Imrich se jen zasmál tím svým hlubokým, nakažlivým smíchem. A od té chvíle šlo všechno hladce, jak po drátkách. Stačilo jednou pochopit Bugárovu logiku, a člověk byl za vodou.

Byl to neskutečný profesionál. Nejprve jako sportovec, pak jako kolega. Ale hlavně to byl člověk, který dokázal i z obyčejného vyúčtování udělat historku, na kterou se vzpomíná s úsměvem.

Tomáš Bártek, bývalý skvělý házenkář Dukly Praha a reprezentace ČSSR (s Imrichem Bugárem se znal od svého nástupu na Duklu v roce 1977):

I když on byl atlet a já házenkář, tak jsme se potkávali jak na Julisce přes den, tak po večerech. Bydleli jsme spolu. Když se ostatní kluci rozběhli domů k rodinám, tak jsme spolu prožívali večery. Od té doby jsme byli velcí kamarádi. Byl nesmírně společenský, hrozně hodný a opravdu by se rozdal. Takového člověka je obrovská škoda. Moc na něj budu vzpomínat.

Štěpán Škorpil, legendární sportovní komentátor:

Kromě atletiky nás s Imrem spojovalo i to, že jsem se narodil 13. a on 14. dubna. Jen o deset let později. Proto jsme se zdravili: „Nazdar, skoro stejně rozený.“ V naší atletické rodině ho řadím mezi tři největší osobnosti, hned vedle Zátopka a dalších velikánů. S Imrem byla vždycky pohoda, nezkazil žádnou zábavu. Říká se, že k urostlým lidem se vzhlíží vzhůru, u něj to nebylo jen kvůli výšce. Byl to rovný chlap, což se dnes už tak často nevidí, a hlavně s ním bylo vždy příjemné pobýt.

Historek by byla celá řada, ale chystám knížečku a chci, aby tam zazněly poprvé, takže si je zatím nechám pro sebe. Jednu ale přece jen zmíním. Je mi líto, že si s ním už nikdy nedám kapurkovou, byla to taková naše tečka za všemi možnými večery. Naposledy jsme se takto sešli v Hustopečích, na setkání těch, kteří byli na mistrovství světa v Helsinkách v roce 1983. A že to bylo mistrovství světa! Tehdy jsme jako malé Československo skončili čtvrtí na světě. Se čtyřmi zlatými, třemi stříbrnými a dvěma bronzovými medailemi. Vzpomínám si, jak mi Imre ukazoval svou medaili, a snad poprvé v životě jsem ho viděl naměkko. Stáhlo se mu hrdlo, nebyl to ten nezdolný bourák, který dokázal zabojovat s čímkoliv.

A druhá věc: v roce 1984 porazil ve všech devíti přímých soubojích Němce Rolfa Danneberga. A právě Danneberg má olympijské zlato z Los Angeles. Medaili, kterou Imre kvůli bojkotu zemí východního bloku bohužel získat nemohl.

TEXT: Pavel Král, Jaroslav Cícha

FOTO: CPA a ASC Dukla

Velká obřadní síň strašnického krematoria byla v pátek 17. dubna zcela zaplněná. Český sport, kultura i veřejný život se přišly rozloučit s Imrichem Bugárem, legendárním diskařem, olympijským medailistou, mistrem světa a dlouholetým členem Dukly Praha, který zemřel 8. dubna 2026 ve věku nedožitých 71 let.

Smuteční obřad proběhl v důstojné atmosféře. Přítomni byli nejbližší členové rodiny, kteří společně s ostatními hosty uctili jeho památku. Vzpomínky na Bugárovu osobnost, sportovní kariéru i jeho pověstný humor zaznívaly prostřednictvím řečníků (v maďarštině a slovenštině promluvila také Anikó Rabay, starostka obce Ohrady, kde se Imrich Bugár narodil – pozn.), písní, fotografií i videomedailonku.

Nechyběly ani vojenské pocty, které podtrhly Bugárovu dlouholetou příslušnost k Armádnímu sportovnímu centru Dukla. Právě Dukla byla jeho sportovním domovem více než půl století.

Osobnosti napříč sportem i kulturou

Na poslední rozloučení dorazila řada významných osobností české atletiky, olympioniků, trenérů i představitelů sportovních svazů. Zmínit lze například Barboru Špotákovou, Romana Šebrleho, Jarmilu Kratochvílovou, Jiřího Kejvala, Martina Doktora či Libora Varhaníka. Nechyběli ani zástupci kulturního života, kteří s Bugárem sdíleli přátelství nebo spolupracovali na různých projektech.

Mnozí z nich připomínali jeho otevřenost a schopnost navázat kontakt s kýmkoliv. Od reprezentantů až po děti na sportovních akcích. Bugár byl pro mnohé nejen kolega, ale i rádce, parťák a člověk, který dokázal rozesmát i ve chvílích, kdy to nikdo nečekal.

V podobném duchu promluvil při pietním aktu také Pavel Benc, ředitel ASC Dukla. „Bugy byl veselý člověk, uměl bavit společnost a mezi lidmi se cítil dobře. Každá sklenička vína nebo frťan slivovice s ním chutnala. Až na něj dnes půjdete zavzpomínat, ať už mezi přáteli, nebo doma, připijte si a vzpomeňte na něj,“ uvedl.

„Každý lidský život je časově ohraničený. Ty už nám svůj čas nedáš. Až později si možná uvědomíme, že okamžik, kdy jsi v práci zaťukal na dveře, dveře se pomalu otevřely a do kanceláře vstoupila ohromná postava diskaře, která jemně pronesla ‚Slunce v duši‘, se už nikdy nevrátí. Ať ti tam nahoře slunce svítí po boku dalších velikánů sportu,“ doplnil procítěně.

Pietní místo na Julisce

Po skončení obřadu byly květiny a věnce převezeny na stadion Juliska, symbolicky k diskařskému kruhu, kde vzniklo pietní místo pro všechny, kteří se chtějí s Imrichem Bugárem rozloučit osobně a v klidu. Juliska byla jeho druhým domovem – místem, kde trénoval, pracoval a kde ho znaly celé generace sportovců.

Odkaz, který zůstává

Imrich Bugár patřil k nejvýraznějším osobnostem československé i české atletiky. Mistr světa, mistr Evropy, olympijský medailista, držitel českého rekordu, ale také člověk, který dokázal spojovat lidi a rozdávat dobrou náladu.

Jeho odkaz zůstává nejen v tabulkách, ale především v příbězích, vzpomínkách a generacích sportovců, které inspiroval.

Závěr obřadu doprovodila píseň Srdce nehasnou v podání Karla Gotta a Charlotte Elly Gottové, poté státní hymna, po níž přítomní povstali a dlouhým potleskem uctili památku atletické legendy.

TEXT: Pavel Král

FOTO: CPA

Má za sebou poměrně krušnou zimu. Ale je zpátky. Tereza Rauturier, nejúspěšnější česká orientační běžkyně poslední dekády, zvládla náročný boj se zdravím po svém. Před pár dny potvrdila rostoucí formu vítězstvím na mistrovství republiky v knock‑out sprintu v Třebíči.

Co ji trápilo? Po prosincovém absolvování vojenského výcviku ve Vyškově se čím dál častěji ozývaly bolesti v koleni. „Začal se v něm tvořit zánět. Při snaze vrátit se do systematického tréninku se vše ještě zhoršovalo. Táhlo se to pak poměrně dlouho, necelé dva měsíce,“ specifikovala své potíže sedmadvacetiletá závodnice podporovaná Armádním centrem Dukla.

„Zranění se rozjelo těsně před koncem roku. Řešit to v tomto období nebylo jednoduché. Spousta lidí měla o vánočním čase zasloužené volno, takže dobrat se k přesné diagnóze bylo poměrně náročné. Žila jsem v nejistotě, o co vlastně jde,“ přiblížila své vnitřní trápení.

Běhání nepřicházelo v úvahu, což je pro orientační běžkyni zásadní problém, zdálo by se. Rauturier si ale poradila po svém. „Zvolila jsem jiné metody, jak se udržet v patřičné kondici,“ poznamenala s tím, že přešla na silový trénink, kompenzační cvičení a také alternativní aktivity. „Nakonec šlo o menší formu zranění, jen se nedalo odhadnout, za jak dlouho zánět zmizí. Ale povedlo se. Přípravu jsem absolvovala ve velkých objemech, jen trochu jinak. A možná to i k něčemu bylo dobré. Těžší období jsem překonala i díky lidem z týmu a manželovi.“

Tím je francouzský reprezentant Max Rauturier, za něhož se před necelými dvěma roky provdala. „Podporujeme se navzájem. I on aktuálně zažívá těžší období, takže se hlavně snažíme hledat pozitiva, aby se situace zlepšovala.“

Zlato z Třebíče v oblíbeném sprintu je pro Terezu příjemným povzbuzením. „A hlavně potvrzením, že by koleno mělo držet. Stále jsem ještě v objemovém tréninku. I první rozjezd mezinárodní sezony bude spíše přípravná cesta k vrcholu, kterým je mistrovství světa v Itálii,“ podotýká. „Jsem ráda, že forma je už docela na dobré cestě. Závod jsem zvládla i takticky, takže spokojenost,“ dodala.

Na červencový šampionát do Janova se moc těší. „Už jsme si tam odběhali spoustu přípravných akcí. Ten terén mám do určité míry ráda. Je atipičtější, nabízí spoustu různých výzev. Člověk se musí poprat s množstvím nástrah, hlavně v rámci volby postupu na jednotlivé kontroly a s tím souvisejícího nabírání výškových metrů,“ upřesňuje specifika náročného profilu.

Rauturier je považovaná za výbornou sprinterku se schopností držet vysoké tempo i v technicky náročných pasážích. Zároveň ale zvládá i delší tratě. „Jsem stále univerzál. Je fakt, že postupem věku je možná už potřeba se zaměřit na určitou disciplínu, ale já zatím ladím na všechny. Sprint je fajn, ale umím pokrýt i klasickou vytrvaleckou trať, kdy v lesích běžíte hodinu a půl. Do jisté míry je náročné obojí skloubit, ale světová špička to umí,“ podotýká rodačka z Olomouce.

Držitelka stříbra ze Světových her v Birminghamu 2022 má stále nejvyšší ambice. „Pořád chci bojovat o přední příčky. Jak na sprinterském mistrovství světa, tak na mistrovství Evropy v lese. Po medailích půjdeme i ve štafetě, máme silnou sestavu,“ potvrzuje odhodlání útočit na co nejcennější výsledky.

TEXT: Pavel Král

FOTO: Pavlína Pecoldová a Dan Dvořáček