Vybavíte si ten nádherný finiš? V Londýně 2012 přespurtoval biker Jaroslav Kulhavý svého odvěkého rivala Nino Schurtera a vybojoval vůbec první zlatou medaili pro Českou republiku v cyklistice na olympijských hrách. Skvělou kariéru, v níž dosáhl všeho, co bylo možné, a kterou lemovaly právě úžasné souboje s vynikajícím Švýcarem, ukončil člen armádního klubu Dukla v sedmatřiceti letech před pár dny vítěznou exhibicí v Ostravě-Dolních Vítkovicích.

,,Měl jsem to v hlavě delší dobu. Možná se nějaká nostalgie dostaví, až o tom začnu víc přemýšlet. Ale rozlučka byla parádní. Pozval jsem kluky, s nimiž jsem závodil, poseděli jsme s rodinou a fan klubem. Fajn akce,“ liboval si poté, co při děkovačce na pódiu symbolicky pověsil kolo na hřebík.

V kariéře jste prožil řadu slastných okamžiků. Vrcholný přišel zcela jasně na olympiádě v Londýně. Vybaví se tenhle triumf často?

Byl to můj nejslavnější závod. Fanoušci mi ho často připomínají. Splnil jsem si tím sportovní sen. Člověk to má pořád před očima.

Na rovince jste Schurtera přespurtoval, nástup 200 metrů před cílem ho musel překvapit…

Byl jsem tehdy úžasně silný. Dal jsem do toho veškerou svou energii.

Svědčilo to také o ohromném sebevědomí. Bylo to buď, anebo?

Věřil jsem si. V kariéře jsem měl i slabší momenty. Paradoxně ale právě ty mi pomohly získat sílu. Ze všeho jsem se dokázal vyhrabat, byl jsem psychicky odolný. Kromě vítězství jsem nasbíral také spoustu druhých míst. Schurter nám takovou půlku prvenství vyfoukl. (usmívá se)

Stalo se tak i na olympiádě v Riu 2016, kdy vám porážku z Londýna vrátil. Ujel ve stoupání. Asi se finiše po zkušenostech z Londýna bál, že?

On nezapomíná. Věděl, že jsem mu něco provedl, toužil po odplatě. Do závodu jsem navíc šel trochu z jiné pozice. Na začátku sezony jsem si zlomil zápěstí, příprava tím byla narušena. On byl v topu, nic jiného než vítězství ho nezajímalo.

Spolu s vámi je určitě nejvýraznější postavou této disciplíny…

Byl a stále je výjimečný. Svědčí o tom i poslední dva tituly mistra světa. Někdy jsme si s ostatními říkali, proč zrovna my máme závodit v éře Nina. (směje se) Jeho kariéra je úžasná. I proto mě těší, že jsem ho několikrát porazil.

Sedli jste si i lidsky?

Byli jsme přátelé. Po závodě pokecali, dali si pivo. Když jsem po olympiádě podepisoval novou smlouvu, tak mi dokonce radil, co by v ní nemělo chybět, co tam má zaneseno také on. Tohle úplně standardní není. Chtěl mi pomoct, abychom na tom byli dobře oba. Je  stoprocentní profík, čestnej borec.

I vy jste vyhrál, co se dalo. Včetně mistrovství světa a Evropy či celkového hodnocení Světového poháru. Něco se vám nesplnilo?

Možná jsem si mohl v nejlepších letech zkusit silnici. Dispozičně by mi po třicítce seděla třeba více než horská kola, kde to jde pořád hodně do dynamiky. Ale nelituju.

Bylo těžké postupem času přepnout z cross country na maratonské tratě?

Šlo o přirozený vývoj. Po Riu přišla zranění, dva roky byly slabší. Nakupilo se to. Tělo přestalo zvládat. Do toho ještě covid a posunutá olympiáda v Tokiu. Chtěl jsem to tam zakončit, jenže bych musel složitě vyjíždět body do žebříčku. Musel jsem všechno přehodnotit. Delší tratě už mi vyhovovaly víc.

Chtěl jste uspět hlavně v posledním profesionálním závodě na mistrovství světa v Dánsku. Jenže kvůli bolesti zad jste musel vzdát. Byl jste hodně naštvaný?

Sezona byla perfektní, jel jsem si tam pro dobrý výsledek. Připravoval se na to dva měsíce. Bolesti ale byly opravdu velké, nemělo smysl se trápit někde kolem 50. místa. Člověk to pak zpětně vyhodnotí. Už nejsem nejmladší, podobné trable vás potkávají několikrát do roka. Tělo už není schopné akceptovat stoprocentní zatížení. Stojí velké úsilí, abyste byli úplně fit.

Prý jste v přípravě na tento závod moc zhubl. Půjdou teď kila zpátky, když se už cyklistice nebudete věnovat profesionálně?

(směje se) Asi jo. Ale budu se udržovat, jak to jen půjde.

Nepřemlouvali vás, abyste ještě pokračoval?

V průběhu sezony mi to spousta lidí říkala. Váhal jsem. Možná by se mi to i líbilo, ale také vím, že je potřeba se posunout v životě dál. Sbírat do čtyřiceti medaile a na devadesát procent se věnovat pouze sportu, prostě nejde. Takhle jsem to vyhodnotil.

Dopřejete si něco, co jste jako elitní biker nemohl?

Jsou tu nějaké výzvy. Poslední roky jsem se věnoval nejen kolu, ale také vlastním aktivitám. U sportu bych v nějaké roli taky chtěl setrvat. Uvidíme, co z toho vyleze.

Údajně je na spadnutí spolupráce v Dukle u jezdců do 23 let. Lákavá nabídka?

Bavili jsme se o tom s Viktorem Zapletalem (šéftrenér cyklistiky ASO Dukla – pozn.). Už dříve jsme spolu dělávali společné kempy. Vždycky jsem říkal, že mu s mladými hrozně rád pomůžu. Nebylo by to vyloženě o trénování, ale spíše o předávání zkušeností z pozice mentora. Detaily jsme ještě neprobírali.

Byla Dukla důležitou součástí vaší hvězdné kariéry?

Určitě. Podpora z její strany mi dodávala obrovskou sílu. Měl jsem výborný servis, ať už šlo o výživu, doktory či testování. Setkával jsem se s nejlepšími sportovci z dalších odvětví, a od každého si mohl něco vzít. Dukla je obrovsky důležitá právě pro menší sporty. Bez její podpory bychom vůbec nemohli dosahovat takových výkonů. Tenhle systém funguje dlouhodobě, dává mi smysl.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: Miloš Lubas a CPA

Ve finále Světového poháru ve švýcarském Locarnu potvrdili parašutisté Dukly Prostějov druhou příčkou v přesnosti přistání celkové prvenství v seriálu.

Druhému týmu vypadl den přes odjezdem nemocný Jakub Rataj. Družstvo doplněné juniorem Oldřichem Zbíralem v tomto závodě neuspělo a nakonec skončilo na nepopulární 4. příčce. Individuálně se na pódium nikdo ze závodníků armádního klubu neprosadil, ačkoli Petr Chládek (4.), Hynek Tábor (6.) a Ondřej Žák (9.) k tomu měli hezky nakročeno.

Členové týmu Dukla 1 (Czech republic military team I) se v průběhu sezony měnili, stálými členy ale zůstali Hynek Tábor a Jiří Gečnuk, kteří byli bezesporu velkými oporami. V návaznosti na to se měnil i tým Dukla II. ,,Dá se tak konstatovat, že výsledky ze světového poháru jsou letos velmi kolektivní. První místo v součtu čtyř závodů jednoznačně dokládá, že dvě prvenství z letošního mistrovství světa nebyla náhodná,“ poznamenal při hodnocení trenér Libor Jiroušek.

TEXT: ASC Dukla/pk

FOTO: ASC Dukla

Doprovází je na vodu, jako první s nimi předvedené jízdy hodnotí. Když se mu něco nezdá, řekne to hned a na rovinu. Michal Vabroušek tak z pozice trenéra činil i během mistrovství světa v Račicích, kde mužské dvojskify z armádního klubu Dukla držely prapor českého veslování.

Lehkovážníci Miroslav Vraštil s Jiřím Šimánkem skončili ve finále A pátí, klasická posádka Jan Cincibuch – Jakub Podrazil obsadila konečné 10. místo. ,,Světová špička je nabitá. Kluci jednoznačně ukázali, že do ní patří. O rezervách víme. Zapracujeme na nich. Rádi bychom za rok zvládli olympijskou kvalifikaci,“ říká Vabroušek, bývalý světový šampion ve skifu lehkých vah.

Dobře, ale buďme konkrétnější. Vraštil se Šimánkem po předvedených výkonech patřili ve finále MS k adeptům na medaili…

V jejich případě se samozřejmě mísí spokojenost s trochou hořkosti. Jsme jeden tým. Celý rok fungujeme v šesti lidech, pro úspěch děláme maximum. Po předvedených výkonech jsme možnou medaili brali jako třešničku na dortu. Ale je to sport. Věřím, že to pro kluky bude dobrá motivace do další práce.

Máte bohaté zkušenosti. Radil jste jim něco před finále?

Žádná taktika se stanovit moc nedá. Od začátku musíte jet na plný plyn.

Čtvrtfinále a semifinále zvládli naprosto suverénně, což o poslední jízdě neplatilo. Co scházelo?

Cílem bylo zkusit navázat na způsob a techniku z předešlých jízd. Hlavně na klouzavost po vodě, která se až do té doby klukům dařila excelentně. Právě ve skluzu byl hlavní rozdíl. K ideálu ve finále trochu scházelo.

Miroslavu Vraštilovi bude v říjnu 40 let. Může vydržet na vrcholu do olympiády v Paříži?

On už několik hranic pro normálního smrtelníka překonal. (směje se) V Račicích to jasně ukázal. Možné je všechno. Hlavně musí zůstat zdravý. Tělo je s přibývajícím věkem čím dál opotřebovanější. A upřímně řečeno: vrcholový sport není nic moc zdravého. A také musí být s Jirkou neustále hladoví po úspěchu. Jedině tak mohou cílit k dobrým výsledkům. Osobně věřím, že i za dva roky budou mít potřebnou výkonnost, aby se měřili s nejlepšími.

Cincibuch s Podrazilem řeší trochu jiné problémy. Ale i oni mají potenciál se zlepšovat, že?

Je fajn, že nemusíme řešit fyzické záležitosti. Po téhle stránce oba fungují výborně. Spíše je to o nastavení a synchronizaci. Je potřeba si uvědomit, že spolu jezdí teprve rok. Pořádné sžívání na lodi trvá mnohem déle. Začalo jim to velmi rychle klapat. Probojovali se na OH do Tokia, což byl svým způsobem malý zázrak. Teď je potřeba vyřešit drobnosti. Pořád to beru spíše jako výhodu, kde můžeme potřebné vteřinky, které schází na absolutní špičku, ubrat. Věřím, že budou schopni příští rok zrychlit.

Sáhnete před vrcholem sezony, kterým bude MS v Bělehradě, znovu k osvědčené třítýdenní přípravě v Chorvatsku? Obě posádky si ji pochvalovaly…

Je to v plánu. Připravovat se po boku skvělých bratrů Sinkovičových, má úžasné účinky. Zjistíte, že jste jim vyrovnanými parťáky, sebevědomí a psychika stoupnou. Více si zákonitě věříte.

Mistrovství světa se v České republice konalo po dlouhých 29 letech. Jak se vám líbilo?

Organizátoři odvedli velký kus práce. Od zahraničních delegací jsem slýchával jen pozitivní ohlasy. Diváci během finálových dní vytvořili báječnou atmosféru, která vždycky potěší.

Nadchla vás i rozlučková exhibice Ondřeje Synka?

Samozřejmě. Vidět giganty světového veslování je vždycky zážitek, i když už nejsou v top formě a jejich těla nejsou tak vyrýsovaná. Ondra si to určitě užil nejen na vodě. (směje se)

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA